Můj příběh
Jmenuji se Adam Antoš a narodil jsem se v roce 1986 v Kutné Hoře. Vyrůstal jsem v umělecké rodině. Můj otec byl akademický malíř. Drahá matka, všestranně nadaná žena, se profesně většinu života věnovala keramice. Přišel jsem jako třetí dítě a zároveň jako první syn ke dvěma starším sestrám. Sestry měly jiného otce, až mnohem později jsme se dozvěděli, že vlastně měla každá svého. Dost komplikovaná rodina. Vztahy byly náročné a časté stěhování nám na stabilitě nepřidalo.
V časech bouřlivé revoluce jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsme se po vystřídání několika bytů usadili s novým nevlastním otcem na Smíchově. Byl novinář, založil nejmenovaný časopis, který je aktivní do dnešních dní a spolu s mámou a ostatními disidenty se úzce podíleli na sametovém převratu. Lidé jako Karel Schwarzenberg, Jiří Ruml, Vláďa Mlynář, Saša Vondra, hrabě Lobkowitz či dokonce Václav Havel pro nás nebyli cizí. A co potom takový Ivan Martin Jirous, ale to už je jiný příběh. Po zklidnění situace v československých vodách jsme se začátkem devadesátých let přestěhovali na Vysočinu, kde jsem poté prožil nádherné dětství. Klidné žití na vesnici pro mě bylo jakousi kompenzací za prvních osm let života, které na mé citlivé duši zanechaly spoustu šrámů.
V následujících letech jsem se o sobě dozvěděl mnoho důležitých věcí. Zjistil jsem, že miluji kolo, přírodu a lezení po stromech. Už tehdy jsem v korunách moudrých velikánů neměl mezi kluky na vsi konkurenci. Často jsem tam nacházel útočiště, když jsem zrovna procházel náročnějšími životními etapami. Také jsem velmi rád plaval. Byli jsme skvělá parta.
V jeden moment se však celý můj život na dlouhou dobu zastavil. Můj vnitřní svět byl otřesen v základech fyzickým zneužitím, které mě zlomilo. Ze sebevědomého, zvědavého a vůdčího kluka se stal pouhý duch. Začal jsem kouřit, krást a před vnitřní bolestí jsem utíkal za obrazovku počítače. Ze sezení za počítačem se stala každodenní rutina, která trvala deset let. S přicházející pubertou jsem byl stále ztracenější. Přestal jsem hrát fotbal, ukradli mi milované kolo a vnitřní jiskra víc a víc vyhasínala. Alkohol, páteční párty a marihuana. Byl jsem bez ambicí, beze směru a hlavně bez integrity. První vztahy se ženami pro mě byly jen dalším z útěků od vnitřní bolesti a často ji paradoxně o to více jitřily. Nemiloval jsem sám sebe, a tak jsem klouzal po povrchu s každou ženou, která mi otevřela své srdce. Po ukončení střední průmyslové školy s odřenýma ušima jsem šel rovnou do fabriky. Stal se ze mě seřizovač vstřikovacích čerpadel.
Kouření trávy, cigarety, alkohol a počítačové hry vyplňovaly většinu mého volného času. Ženy přicházely a odcházely. Na jakýkoliv vztah jsem byl nezralý a žádná mé nevědomé sebe-ničení dlouhodobě nevydržela. Stejně tak jsem si vedl v práci. Vystřídal jsem mnohé. Od dělníka, číšníka či servisního technika přes finančního poradce ke kontrolorovi kvality a v neposlední řadě staviteli mostů. Nic z toho nepřinášelo dlouhodobý užitek. Moje duše čekala na objevení. Mezitím jsem byl ztracen sám v sobě a každý den pro mě byl ztrátou času.
Jsem šťastný, když jsem autentický a otevřený proudu života.
Říká si osobní šaman a miluje freestyle rap. A taky je manžel a táta. Adam neměl vůbec jednoduché dětství, a právě proto jsou pro něj tyhle dvě role opravdu podstatné. S otevřenou myslí pluje životem a hledá správnou rovnováhu mezi všemi svými rolemi. Někdy to jde hůř, jak sám přiznává. Ale díky tomu, co už zažil, ví, že se životem nemá cenu bojovat. Nejlepší je ho prostě žít.
Máš na kontě mnoho projektů. Na co se zaměřuješ v současnosti? Co je teď tvůj top projekt?
Jak jsi řekla „top projekt“, napadlo mě, že můj top projekt je teď naše dcera a my — protože to je výživné (smích). Ale je mi jasné, že se ptáš na práci. Pracovně je teď na špici projekt s Martinem Rozhněm pobyty osobního rozvoje Naplněná hojnost – Cestou Srdce k Bohatství. Martin přináší téma hojnosti a já téma srdce. Tam využívám všechno, co jsem se naučil v rámci svého sebepoznávání, sebeléčení a seberozvoje obecně.
Co jsi se naučil?
Zjistil jsem, že můžu být šťastný, když naslouchám svému vnitřnímu hlasu, jsem autentický a zároveň otevřený životu i jeho rozmarům. Protože i když mám nějaké plány, život si vždycky prosadí svou. I když je to trochu neuchopitelné, musím říct, že je to o spojení se svou duší, svou esencí. A tohle se snažím předávat i ostatním.
Jakou formu má tvoje spolupráce s Martinem?
Čtyřikrát do roka pořádáme retreaty. V současnosti máme dva jarní za sebou a dva podzimní před sebou. Spojení s Martinem mi moc vyhovuje. On byl jeden z prvních, kdo tady v Čechách vydělal velké peníze prodejem na internetu, takže představuje směr od hmoty k srdci. Já naopak přicházím ze spirituality směrem ke hmotě. Díky tomu se skvěle doplňujeme.
To ale není tvůj jediný projekt.
Ještě dělám osobního průvodce. Já to, trochu provokativně, nazývám osobním šamanem. Šamanismus byla totiž jedna z věcí, která mě na cestu sebepoznání přivedla. Dlouho jsem si tak říkat nechtěl. Ale asi před rokem a půl jsem měl zážitek, který mě přesvědčil. Protože jen tak můžu být opravdu autentický. A i když to může být trochu zavádějící, já to tak prostě vnímám.
Jde obecně popsat, jak jako osobní šaman pracuješ?
Jsem lidem průvodcem na většinou půlroční cestě. Často jde o lidi, kteří se nacházejí v jakémsi přechodovém období. Vědí, že tak, jak žili dosud, už dál žít nechtějí, a potřebují se podívat ke své podstatě. Co je tam za bolest nebo stín. A často mají jen přibližnou představu, kam by chtěli jít dál. Tohle je to nejtěžší období — období, kdy se housenka mění v motýla. A já je v tom umím podpořit. I proto, že právě taková podpora mi nejvíc chyběla, když jsem sám tímto obdobím procházel.
Osobní šaman vznikl tedy na základě tvých životních zkušeností?
Určitě. Všechno, co dělám pracovně, jsem našel během léčení svých nemalých traumat.
Tohle je hodně osobní, ale mohl bys nám o nich něco málo říct?
Zažil jsem toho v dětství z pohledu traumatu hodně, ale nejvíc jsem řešil primárně jedno z nich. Takový hlavní proud, který mě v životě zásadně ovlivnil. V dospívání jsem byl fyzicky zneužit a dlouho jsem to před rodinou držel v tajnosti. Dneska už cítím, že to není pravda. Dostal jsem se z toho a už se s tím neztotožňuju. Poslední rok už mi o tom ani nejde mluvit. Ne, že bych to neuměl. Naopak — v době, kdy jsem to ze sebe potřeboval dostat, jsem o tom mluvil dost často. Byl to ale opravdu dlouhý proces. Dneska už mám pocit, jako bych vytahoval mrtvolu z hrobu.
Tak to zkusíme trochu obecněji. Jak ses k tématům, se kterými pracuješ, dostal?
Moje máma byla vždycky člověk, co byl dost napřed. Jak ve svojí práci — byla keramička — tak ve své duchovnosti. Byla neuvěřitelná. Hodně mě ovlivňovala a ke všem těm věcem mě přivedla. Táta je umělecký malíř. Takže oba umělci, ale zároveň s přesahem k tomu, co je za hmotným světem. Zároveň ale tihle dva nebyli schopní spolu žít. Takže se v mých čtyřech letech rozešli. Pro mámu to bylo náročné období – bylo před revolucí a ona zůstala se třemi dětmi sama. Až za pár let přišel můj nevlastní táta a ten mámě pomohl. Dodnes jsem mu za to neskonale vděčný. I díky němu jsme se z Kutné Hory přesunuli do Prahy a z Prahy potom na Vysočinu. Tam jsem strávil nádherné dětství. Ale těch mých prvních osm let, kdy se nejvíc formuje lidská psychika, pro mě bylo opravdu těžkých. Chyběl mi táta, byl jsem vytržený z kořenů, hledal jsem si cestu k nevlastnímu tátovi, mnohokrát jsem se stěhovali. Neměl jsem kolem sebe stabilní prostředí. Moje rané dětství bylo něco, k čemu jsem se pak musel dlouho vracet.
Byly tam i nějaké další zádrhele?
Kvůli tomu zneužití mi kolem dvanáctého roku zamrzl fyzický vývoj. Podobně staří kluci kolem mě se pomalu měnili v muže, já jsem byl ale pořád malý dítě. U mě to začalo až o čtyři roky později. To mi způsobilo těžký problém se sebevědomím. Nevěděl jsem, jak se prosadit v kolektivu mladých mužů, když jsem pořád vypadal jako kluk. A tak jsem začal utíkat do počítačových her. Pak se přidaly cigarety a tráva. Trochu i alkohol, ale ten mi nikdy nedělal dobře, takže pít jsem nikdy moc nezačal. Mezi dvanáctým a pětadvacátým rokem jsem byl zakomplexovaný, odpojený od svých pocitů a utíkal jsem do závislostí.
Už během těch let tě něco upozorňovalo, že se dá jít i jiným směrem?
Už v té době mi máma začala nabízet nějakou duchovní literaturu. Třeba Dana Milmana a jeho Cestu pokojného bojovníka. To byla asi první zásadní kniha, která se ke mně dostala. Vědomí, že na sobě můžu něco změnit, jsem měl ale už dřív. Nechápal jsem ale, co to znamená. Na druhou stranu to bylo to, co zažehlo tu příslovečnou jiskru.
Bylo tam ještě něco dalšího, co ti pomohlo vydat se na tvoji současnou cestu?
Ještě si pamatuju, že se mě asi v patnácti ptali, co chci dělat nebo čím chci být. Ale já jsem neměl vybrané žádné zaměstnání. Odpověděl jsem tehdy, že chci být dobrým člověkem. Takže tyhle dvě věci tak nějak stály na počátku. Jak se vnitřně změnit a jak být dobrým člověkem.
Ten velký zlom se ale odehrál až, když ti bylo dvacet pět.
V té době mi došlo, že jsem zakomplexovanej, nemám žádné ambice a vůbec se necítím. Nebyl jsem schopen prožívat žádné smutky nebo vzteky. Vždycky, když jsem se přidal k nějakým lidem, uměl jsem být stejný jako oni. Bylo to naprostý odpojení od sebe sama.
Jak to tehdy proběhlo?
Nejdřív jsem prodal svůj vymazlený počítač. Studoval jsem střední průmyslovou školu, takže ten počítač byl opravdu natuněnej. Přestal jsem pít cokoliv jiného než vodu, to mi opravdu hodně pomohlo. Začal jsem se víc hýbat. A také jsem se začal ptát na to, kdo jsem. V tu chvíli to začalo všechno vyplouvat na povrch. Už předtím se to trochu hýbalo, ale teprve tehdy jsem šel opravdu dovnitř.
Na co ses sám sebe začal ptát?
Co chci od života? Co mám rád? Zjistil jsem, že třeba vůbec neznám svoji oblíbenou barvu! Došlo mi, že chci cestovat. Zjistil jsem, že mám v sobě spoustu strachů. Třeba že se bojím dělat věci, které dělat chci. Příští rok mi bude čtyřicet, takže posledních patnáct let jsem se konfrontoval se svými strachy, ale i s tím, co mám opravdu rád. Cestoval jsem. Byl jsem třeba sám půl roku v Portugalsku. A to bych opravdu doporučoval každému. Vyjít na cesty jako Honza jen s batohem na zádech. Tam najdeš takové poklady! Tam se o sobě dozvíš všechno. A zjistíš, že před sebou nikdy neutečeš, protože si to nosíš pořád s sebou (smích).
Během téhle doby ses stal také poprvé tátou.
Ano, přišel Bertík, můj syn. A ten mi opravdu pomohl postavit se do mé mužské role. Najednou už to nebylo jen o mně, ale musel jsem se starat o syna a o rodinu. Tak se moje představy a sny začaly potkávat s realitou. Třeba jsem musel zjistit, čím se chci živit, protože do té doby jsem dělal všechno — seřizovače čerpadel ve třísměnném provozu ve fabrice, prodavače zmrzliny, finančního poradce. V té době jsem také potkal australského kouče a mého současného dobrého přítele. On dělal to, co by mě bavilo ze všeho nejvíc.
A co to bylo?
Prováděl lidi a učil je tvořit ze srdce. Být v souladu se svou duší. Ale zároveň to dávat i do hmoty. A to se mi povedlo.
Děláš ale taky freestyle rap. Vysvětli nám nevědoucím, co to je.
V rapové kultuře je freestyle regulérní disciplína. Znamená to, že nemáš připravený text a dáváš to na první dobrou z hlavy. Osobně mám nejradši MC, kteří jsou autentičtí, ale dávají tomu i nějaký přesah. Dávají publiku nějakou „message“. Těch je ale hodně málo. Většinou je rap o prachách, ženských a slávě. To neposlouchám.
Podle tebe má ale freestyle rap vlastně i terapeutický potenciál.
Freestyle je pro mě zajímavý tím momentem, kde se bere. Byl jsem členem rapové crew CityShamanz. A přišli jsme na to, že existuje terapie rapem. Pustíš si beat a do toho jedeš freestyle a vyprazdňuješ obsah své mysli. Vymysleli jsme vodítka, jak to dělat. Díky tomu zjistíš, že máš v hlavě spoustu věcí, o kterých běžně nemluvíš. V určitém okamžiku se to může tak rozjet, že vlastně ani nevíš, co říkáš, jen se otevřeš přívalu, který přichází a dovolíš mu tebou projít, nebráníš se mu. Trénovali jsme to a buskovali třeba na Andělu v Praze. Je fakt zajímavé, jak se pak lidé vytrhují z šumu velkoměsta a vnímají to.
Je tam nějaké PROČ to děláš?
Miluju, když lidi září svými autentickými barvami. A já svítím, když dělám freestyle. Ale potřebuju to dělat i pro ostatní, potřebuju je rozsvěcet. Proto mám nejradši dlouhodobou spolupráci. Jedno setkání je málo. Potřebuju vidět proměnu toho člověka. A ve freestyle rapu mě baví být tím, kdo vede ostatní, aby si šli zarapovat. Aby překonali svůj strach. Protože vzít si majk a být vidět a slyšet, to je velký. Připravuju teď i workshopy pro veřejnost.
Působíš tak vyzenovaně. Je něco, čím si občas pomáháš?
Dodneška si někdy dávám tabák, když je toho na mě moc. Jako otec dvou dětí, byznys owner a mohl bych vyjmenovat ještě další množství rolí, které žiju, tenhle pocit mívám. Takže večer, když se všechno uklidní, děti usnou, jdu si dát na balkón cigárko. Není to moje závislost, mám to pod kontrolou, a v tu chvíli mi to přijde v pořádku. Jde prostě o rovnováhu. Píše o tom i Dan Millman v mé oblíbené knize. Nesmíš toho být otrokem. Můžeš si to vychutnat, ale pak musíš jít dál. Protože život je náročnej. I přírodní národy, u kterých se hodně inspiruju, mají svoje „berličky“.
I tady to zní, že sis prošel nějakou cestou.
Bývaly doby, kdy jsem i já potřeboval hodně disciplíny. Každé ráno jsem dělal svou praxi – meditační a fyzickou. Do toho jsem jedl zdravě, nepil jsem, nekouřil. Vyhýbal jsem se i nějaké intimitě se ženami. Protože i to tě může odvést od tvého záměru. To trvalo několik let. Ale pak jsem to přerostl a praxi jsem integroval do každodennosti. A zjistil jsem, že už to nepotřebuju. Do toho ještě přišlo rodičovství, které ti zabere ohromné množství času. Ale dneska už tím novým já jsem — předtím jsem to potřeboval budovat, teď už to žiju.
Je skvělé, že to má výsledky.
Svět se bude pořád točit. Pořád tu bude mnoho věcí, které nás budou vytrhávat. Ty ale tím, že medituješ, posiluješ svůj mindfulness sval a uvědomíš si, že čas mezi tím, když se něco stane a tvou reakcí, se prodlužuje. Dřív jsem neměl kontrolu nad reakcí, díky tréninku se to ale změnilo. Díky tréninku jsem to zaintegroval do svého života. A to je pro mě svoboda.

